pátek 27. července 2018

Po dlouhé době

- nedostatek nezničitelnosti - dlouhý, temný čas se starou občankou - přijetí maskulinním kolektivem - z chlapce už moc nezbylo - holčičí Tinder - It’s a trap! - nové poly-lásky -

        Tý jo. Já jsem nepsala dlouho! No… Aspoň mám co vyprávět. Trochu. Že jo. Člověk by čekal, že se za těch pár měsíců muselo dít věcí.
       No, a taky dělo. Psát jsem skončila někdy v březnu, to má milá měla svůj největší depresivní breakdown a na mne to tak trošku dopadlo taky. Holt nejsem tak psychicky odolná a nezničitelná jak jsem si myslela. Samozřejmě, ještě to všechno přišlo zrovna ve chvíli, kdy jsem zrovna vstupovala do RLT, takže jsem byla dost rozviklaná strachem z něj.
        Takovému real-life testu u mne předcházela i změna jména na neutrální. To je mimochodem fakt ptákovina, jednak byrokratická zátěž navíc, jednak fakt i docela nepříjemnost. Co však bylo ještě horší, bylo to nekonečný čekání. Jako, já tohle řešila docela s předstihem, takže jsem si šla žádat o změnu o jména tím, že jsem měla všechny potřebné dokumenty. Matrika v místě trvalého bydliště byla taky rychlá, schválenou žádost jsem dostala po týdnu. Kolečka se zadrhla, protože jsem narozená v cizině, a nový rodný list mi vydá zvláštní matrika v Brně. Což je asi ta nejpomalejší matrika v Brně. Takže jsem si podala žádost o změnu jména koncem března, a nový rodný list jsem dostala až někdy v červnu. Takže jsem se dostala samozřejmě i do poněkud trapné situace, kdy mne revizor oslovil slečno, já mu podala lítačku a on si všiml staré fotky s vousy. Nepříjemná situace.
        S tím, že novou mailovku v práci mám od konce dubna. S tím, že jsem se mailem vyoutovala zbylým lidem, se kterými spolupracuju (a že jich je) a vzala si na dva týdny dovolenou, ať se psychicky připravím (jo, jsem strašpytel) a ať to všichni vstřebají. Během nich jsem šla na pivo s pár kolegy, už jako Alice a ačkoliv jsem po cestě málem chytla hysterák, tak všechno bylo príma. Teda, jasně, že chvíli trvalo, než si zvykli, ale snaží se mi nepůsobit diskomfort. Sice jsem se fakt bála reakce převážně maskulinního kolektivu technické firmy, musím ale říct, že moje obavy se, díky bohům, nenaplnily. Jako jasně, určitě nějakej vtípek o mně za zády zazní, ale všichni jsou slušní a tak. I když na druhou stranu mě to trochu štve, že to o mne všichni ví. Ale to asi souvisí spíš s mojí až-moc-přemýšlící povahou.
       Protože fakt už ty změny vidím. Porost všude prořídl (akorát s vousky mám furt problém), narostl mi zadek, ramena mi splaskla natolik, že vypadám jen jako plavkyně a dokonce mám i trochu pas. Mám i svůj jednoduchý, ale snad padnoucí styl oblíkání. Trochu hipster-metal, ale cítím se v tom dobře. Chlapi mi koukají na nohy, občas už se na mne někdo usmál v MHD (moje běžná reakce - vyplašené koukání jinam). A taky mi pořádně rostou prsa! Teda jako… Mohly by i víc, ale na to mají ještě čas.
        Taky jsem si teda řekla, že bych si mohla trošku honit sebevědomí na Tinderu. Upřímně jsem nečekala takový rozdíl mezi holčičím a klučičím, například:
        Chodí vám dost zpráv.
        Asi deset procent z nich jsou “booty calls”, povětšinou od cizinců ze Španělska a Itálie.
        To jsou většinou ti, kteří mají nějakou polonahou fotku.
        Zhruba půlka zpráv začíná obligátním “Ahoj, jak se máš?” s myšlenkama jako “docela na houby, proč tě to jako zajímá, když se vůbec neznáme a mne taky nezajímá jak se zrovna teď máš ty”. Pokračování je snadné si domyslet: “Dobře, co ty?”, “Fajn”, konec diskuze.
       Takže člověk to musí najednou dost probírat (a občas děkovat, že nelze přes Tinder posílat fotky). Ale samozřejmě, občas se najde i někdo, s kým se povídat dá.
         Například jeden, se kterým bylo docela ucházející první “rande” (to z něj udělal až on, když mě začal líbat). Na druhém jsem se vyoutovala on to úplně neunesl. Na druhou stranu docela mi to pomohlo začít se víc vnímat jako a “passing” a nabyla jsem díky tomu i kousek sebevědomí.
        No, a druhý je Mára (byl už zmíněn na miniblogu mé milé), se kterým teď chodím, aneb poly-life again. Ale o tom zase příště.