pátek 3. listopadu 2017

Velký krok

- rodinný coming-out - konzervativnost v rámci rodiny - opička s činely - rodinná kataklysma - trochu zbabělý e-mail - intenzivní večer - ultimátum - psychoterapeutická přítelkyně - větší klid - štěstí na prvním místě -


No tak jo. Je to za mnou. Další fakt velkej krok. Coming-out v rodině. Nebo aspoň před mámou, ale ono pokud budu brát jako rodinu jen tu nukleární, tak je to vlastně celá moje rodina. Ono nějak o tom zpravit tu širší už tak složité nebude, protože s nimi nijak zvlášť blízké vztahy nedržím, takže je mi absolutně buřt, co si o tom budou myslet.
S maminkou je to samozřejmě trochu horší. Ono je problematické i to, že naše vztahy nejsou úplně nejlepší, nejkvalitnější a tak. Nikdy jsme spolu neuměly nějak dobře komunikovat, máma je docela konzervativně založená (co se týče vlastní rodiny, co se děje mimo bere podle “žij a nech žít”), nebála bych se tvrdit ani, že je poněkud strohá a upjatá. Já jsem naopak vždycky byla spíš dekadentní bohém, a abych se vyhla přednáškám o škodlivosti a rizicích svého jednání (o kterých jsem věděla, akorát mi byly absolutně volný), tak jsem jí neříkala raději vůbec nic.
Další věcí je, že máme spolu komunikační problém, který vychází právě z toho co jsem řekla předtím - naše komunikace vypadá obvykle tak, že něco řeknu, mámě se na tom něco nezdá, přeruší mne a začne nekonečný monolog. A já samozřejmě taky nejsem neviňátko, automaticky ji začnu ostentativně ignorovat, nasadím absolutně znuděnou grimasu a v hlavě se mi objeví opička třískající činely.
Proto jsem si řekla, že nejlepší cestou bude e-mail, s poznámkou, že mi má volat až po tom, co si ho přečte. Dvakrát.. Jo, já vím, že je to dost neosobní, asi i trochu zbabělé, ale na druhou stranu to dávalo nějakou šanci na to, že se nad tím aspoň zamyslí, než začne rodinná kataklysma. Původně jsem se teda chtěla outovat až po návštěve u Weisse, tedy za necelý měsíc, ale máma už nějakou dobu ví, že se něco děje a protože je ten typ člověka, který začne okamžitě předpokládat to nejhorší, řekla jsem si, že je nejvyšší čas, pokud ji nechci mít na svědomí.
Tak jsem jí v neděli (vlastně spíš v pondělí) ve dvě ráno poslala dvou stránkový mail nabitý informacemi, vysvětlující jak jsem se vlastně celou dobu cítila a proč si ani na mne nikdy moc ničeho nemohla všimnout, užila si sladkých třech hodinek spánku a šla pracovat. A samozřejmě hned v osm ráno mne čekal první telefonát, jakože co to má znamenat, na otázku zda si to přečetla, jsem se dozvěděla, že jen půlku. Tak jsem se jí zdvořile omluvila, že musím něco řešit, že si zavoláme večer.
Čtenář je tvor obvykle v konstrukci zápletek trochu zběhlý, takže určitě tuší, že jsem byla holka naivní a má naprostou pravdu. Frekvence se pohybovala řádově v jednom telefonátu, jednom e-mailu a čtyřech esemeskách za hodinu. Možná trochu přeháním. Ne až tak moc. Já ji teda naprosto chápu, je to přeci jen dost velká věc, pro někoho kdo se o to nikdy nezajímal, kdo nikdy netrpěl gender dyforií to může být dost nepochopitelné, navíc jsou tam rizika a prostě má o mne strach i kvůli tomuhle. Večer jsem za ní i s mojí milou jela, protože mi volala, že jí není dobře od srdce, což mne vyděsilo (a taky naštvalo, protože jsem byla nevyspalá, unavená a tušila jsem, že se mě jen zoufale snaží dostat k sobě, ale v tomhle fakt riskovat nebudu), což samozřejmě vyústilo v dost intenzivní večer plný obviňování, jak jí to můžu udělat, sebeobviňování, že za to určitě může ona a samozřejmě i toho, že si to vymýšlím, protože by si určitě něčeho všimla (a přitom to, že něco není OK, se člověk naučí skrývat hodně rychle, když jde o dlouhodobý stav, viz klasický příklad s depresí, kdy o tom okolí absolutně nemusí tušit, pokud si to dotyčný nepřeje) a že já naopak byla vždycky absolutní chlap. Přidala pár argumentů o jejichž relevanci můžeme pochybovat (o tom, že muži a ženy prožívají sex odlišně a blablabla) a které stejně v jejím podání hrály do karet spíš mně. Mě to trochu štvalo, tak jsem jí (víceméně) taktně naznačila, že buď mě bude respektovat, nebo se s ní taky nemusím bavit vůbec (což sice atmosféru trochu zchladí, ale aspoň přinutí ke troše konstruktivnosti).
Nakonec to skončilo nějak v klidu, další den byl hektický o trochu méně. Odpoledne za ní vyrazila pouze má drahá, protože jsou vlastně ve stejné situaci - mají prostě někoho blízkého trans. Já absolutně nevím jak s jí to povedlo, jestli použila hypnózu, drogy, nějakou psychoteroristickou manipulaci, ale povedlo se jí u ní strávit dost času, bavit se, vést s ní dialog (což se mi léta letoucí nepovedlo) a ještě jí to všechno vysvětlit tak, že se docela začíná smiřovat s tímhle vším. Teda samozřejmě by si přála, abych si to rozmyslela, ale už jen z toho důvodu, že má o mě prostě strach, abych si zbytečně nezkomplikovala život, aby mi nikdo neublížil… Fakt jsem za to strašně ráda.

Myslím si, nebo aspoň doufám, že většina rodičů, pokud nejsou úplně zabedněný, tohle, i spoustu dalších věcí nějak zkousnou. Prostě jen musí pochopit, že ten člověk po tom všem bude pořád stejným člověkem, jen bude víc v klidu, protože vše bude takové, jako mělo být už od začátku. A raději tyhle rizika, pokud přinesou do života štěstí, než mít nešťastné dítě.

6 komentářů:

  1. Téda, česká transblogsféra je asi vážně malý rybníček... Moc toho nečtu, ale přesto jsem týden před našim setkáním nad Patry náhodou narazila na Juliin blog (a hned jsem ji tam potom poznala), týden po onom setkání jsem přes Terezu našla tento blog... A taky jsem Tě hned poznala. Podle tohoto článku. Tak doufám, že se za měsíc potkáme zas a máti už bude v pohodě:).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ach jak je ten svět malý :D Děkuju! Ono se to pomalu, ale jistě lepší, ale ještě to bude chtít hodně práce :)
      Mimochodem, co jsem ti koukala na blog, vážně toho tolik udělají bylinky? O.o

      Vymazat
    2. No jo. Ono je to zřejmě dost individuální, pokud jsi chlupatej stodvacetikilovej medvěd, fyzicky to s tebou asi moc nehne, pokud jsi přirozeně trochu androgynní, výsledky mohou být pěkné. Ostatně totéž platí pro HRT. Doufám:).
      A len je fajn.

      Vymazat
    3. Uf, ještě že patřím (snad) do tý spíš přirozeně málo-maskulinní části.:)

      Vymazat
  2. Jestli Tě zajímají i potravinové doplňky, tak zkus lněná semínka... do hrnku tak 1,5 cm a zalít horkou vodou... a pak pořádně rozkousat...
    Dělala jsem to před HRT a i 14 dní po “nejezení” jsem na endo měla proláklina hluboko v ženských hodnotách... a i mně bylo o něco líp...

    Každopádně; hodně štěstí a ať Ti to vše (partnerka, práce, rodina, Atd.) vyjde!!!

    Mia

    OdpovědětVymazat