čtvrtek 16. listopadu 2017

Když se ozve tenký hlásek pochyb

- nekomunikativní a neenergická - frustrace a regenerace - otázky - strach z plýtvání ernergie - krásy lidské duše - čas letí -

Uf… Dlouho jsem nic nenapsala. A přitom by i bylo co. Ono se vlastně stalo i pár fakt super věcí, který mi daly nějakou tu sebejistotu, jistotu v tom, že směr, který jsem si vytyčila je opravdu ten správný. Jenže mě chytil každoroční podzimní splín, kdy mě nic nebaví, všechno mě štve a soukromě nějak opravdu proaktivně komunikuju jenom s přítelkyní. A vlastně ještě s jednou kamarádkou, se kterou si aspoň pár zpráv za den vyměníme. Nějak jsem nenašla energii ani na skupinku Trans*parentu, na kterou se jinak vždycky těším.
Takže mám nápady, přemýšlím jak začít, po chvíli mě to začne frustrovat, tak odložím notebook a přemýšlím, jak to, že se mi, sakra, nedaří svý myšlenky dostat do psaný podoby!? Teď mám aspoň zpátky kytaru po seřízení od kolegy (který to vzal s nadšením - “Hustý, já mám trans kámošku!”), tak si ten svůj splín vylejvám do do hudby, moc na ní neumím, ale vymejšlím vlastní věci, něco tvořím a daří se mi aspoň trochu srovnat ten bordel v hlavě. Proto taky vzniká tenhle vejžblept, že jo.
Poslední dobou o dost víc komunikuju s mámou, musím, protože i když to respektuje, snaží se mě oslovovat v ženským rodě a tak, má o mě strach. Dost velkej. Snažím se ji podporovat. Samozřejmě něco z toho přechází na mě. A pak se k “příjemným” ránům, každodenně připomínajícím můj současný tělesný stav přidají ještě otázky. Ať ty, které si kladu sama, nebo ty, které mi klade máma.

Co když si všechno namlouvám, zakořenilo mi to v podvědomí a já si to sugeruju?
Co když chci zajímavá, a protože nic jiného na mě zajímavého není, tak jsem se přesvědčila že jsem trans.
Co když jsem jen osoba znechucená mužským světem, kde se každý jen předbíhá, kde se tvrdí, že holka na tohle a tamto není dost dobrá, a chci se jen z něj dostat pryč?
Co když mi to ukončí začínající kariéru a já si nic dalšího nenajdu? I kdybych měla na pár měsíců vypadnout z pracovního trhu, po finanční stránce to bude dost blbý.
Co když to nedopadne dobře po fyzické stránce, ať už kvůli těm hormonálním dryákům, co do sebe budu cpát nebo kvůli chirurgické části?

Pak si uvědomím, že mysl ani paměť není neomylná. Že si můžeme vytvářet falešné vzpomínky, misinterpretovat své vlastní. Co když si všechny ty události a pocity z dřívějška překrucuju, jen abych si to sama všechno před sebou obhájila, a to, jak se cítím, to, co chci, a to, co dělám, je vlastně jen golem na hliněných nohou? Co když střemhlav poletím k horizontu událostí, rozsype se mi kvůli tomu spousta věcí, a já nakonec zjistím, že to není pro mne, jako to dopadlo tady? To by byla pěkná ztráta energie.
Lidská psychika může být neskutečně hluboce zajímavá. Vážně díky. Fakt, jo! A taky vím, že všichni, kteří si tím prochází, mají pochyby… Ale to mi s nima vůbec nepomáhá.
Samotný proces tranzice je ještě k tomu dost pomalý a povětšinou se skádá z… Ehm… Čekání. U mě to sice všechno jede o dost rychlejc, než u holek, jejichž blogy jsem četla dřív, ale furt je to pomalý. Jednou za měsíc a půl až dva k panu doktoru Procházkovi. Jednou za měsíc na lejzr. Sem tam se někomu vyoutovat. Pomalu rozšiřovat oblast, kde vystupuju jako žena. Venku pak doufat, že po mě nikde nebudou chtít občanku, že si nikdo nevšimne stop po vousech, že mi neujede hlas. Aspoň, že za týden jdu konečně k Weissovi. Snad pak nebudu muset dalšího půl roku čekat na začátek HRT.
Snad jsem nebyla až moc negativní. Pomalu se můžu přidat ke gothikům ze South Parku.

Achjo.

1 komentář:

  1. Ta ztracenost a nerozhodnost v sobě je prý intenzivnější v době dospívání, můj "synovec" to komentuje slovy - že ještě nejsme dospělí a stále se hledáme - ale protože tuhle dobu již máš za sebou, tak by to nemělo být tak strašné, což ale neříká, že to nemůže být ještě horší. Jeden můj dobrý přítel se proto nějakou dobu identifikoval spíše jako nonbinary, protože nebinární lidé se cítí tak nějak jako osoba na kterou odkazuje odkaz. (Odkaz odkazuje... jako vážně?) Jinak to mají gender fluidi, přičemž k tomuto jsem se dříve přikláněl já, ale no, myslím, že jsem stále na vážkách a asi mě to už nepustí. (Mému "synovci" je čerstvě patnáct, ale takovéto věci spolu docela dost konzultujeme, takto on mluví o trans/non/cokolivjiného lidech, které zná.)
    To s tou pamětí, paměť je občas dost svině, ale já mám naštěstí důkazy (naštěstí nebo naneštěstí..?), že ze mě si legraci nedělá, i když občas byl raději za opak.
    Čekání, to se obvzlášť hodí pro někoho netrpělivého, třeba pro mě.

    Zdíša

    OdpovědětVymazat