čtvrtek 5. října 2017

Ať žije dvojí život!

- začátek cesty - chudášek naštydnutý - hraní si na chlapa - příjemné a děsivé situace - ne moc hezká - lehká paranoia -

No, jestli jste už tu něco přečetli, tak jste už asi pochopili, že jsem na úplném začátku své cesty. Už nějakou dobu chodím k sexuologovi (pan doktor Procházka ze sexuologického ústavu), za nějaký ten pátek jdu k panu profesoru Weissovi. Řeším i další věci (epilace obličeje, hubnu a tak), ale jinak vystupuji na veřejnosti jako muž. Zatím si na to jednak dost nevěřím, a jednak ještě nevím jak se vyoutovat například v práci, a navíc se mi to tam ještě moc řešit nechce.
Každopádně, minulý týden jsem si užila krásného volna. To bylo možná trochu pokažené náhlou rýmičkou mé milé, ano, je to tak, ona nelikviduje jen chlapy. I když mám teda upřímně pocit, že většině věcí jsem v naší domácnosti stejnak víc holka já, tak je to třeba podmíněný tímhle. Kdo je v domácnosti víc chlap, ten je chudášek naštydnutý! Nicméně i přes tento drobný nedostatek (on absolutně pasivní odpočinek a totální restart mozku s popcornem, hromadou filmů, seriálů a alkoholu má občas taky něco do sebe) bylo volno skvělé. Hlavně proto, že doma a mezi kamarády si tak nějak všichni zvykají na mou identitu, a bylo to prostě jako bych mohla alespoň částečně odložit převlek, tu hnusnou, těžkou a únavnou masku, kterou jinak musím furt nosit.
Samozřejmě to ve výsledku mělo i své nevýhody. Například hned v pondělí po dovolené. Nevěřila bych, jak se dá od “hraní si na chlapa” odvyknout. Upřímně nechápu, jak jsem do práce pořádně zvládla dojít, nemluvě o tom, jak se mi “návrat k mužnosti” protivil. Celoranní nervozita a paranoia, abych se nějak neprokecla, navíc po epilaci minulý týden mi už začaly vousy pomalu světlat a mizet. Já se jinak snažím v práci vše dělat “salámovou metodou” - obočí jsem si upravovala pomaličku, každý týden o kousek. Teď už mám obočí hodně dívčí, ale nemyslím, že by si toho někdo všiml, jak to bylo pomalu. I kamarádku v práci jsem na to musela upozornit a až pak: “No joooo!”. Ale jeden kolega se našel. Občas s ním chodím na cígo, pokecat a tak. Zastavil mne na schodech, že prej vypadám nějak jinak a zeptal se, zda jsem si nechal vytrhat obočí. Popravdě jsem mu odpověděla že ne, přeci jen jsem si jej trhala sama, takže jsem ani nelhala. Tak říkal, že se poctivěji holím obličej. Tak jsem řekla, že jo. Na to mi řekl, ať to nedělám, že vypadám jako holka. Což mne na jednu stranu strašně moc zahřálo u srdce, na druhou docela vyděsilo. I když to: “no, ale né moc hezká” si vážně mohl odpustit.
Horší je to, že mám trochu dojem, že si toho už v práci všímají. No, snad je to jenom paranoia. Ale když ona úprava docela malých detailů umí strašně změnit to, jak člověk působí. Pár dní zpátky si mě aspoň strašně nechápavě prohlížel nějaký děda v metru, jako by se nemohl rozhodnout co teda jsem.

Žádné komentáře:

Okomentovat