úterý 26. září 2017

"A proč chceš bejt holka?"

- blízko a přece tak daleko - ta bájná otázka následovaná dalšími podobného rázu - možnost sprchy - šílená situace - strach z bludů - proto -


Taková hrozně klasická otázka. Věřím, že se s ní setkala snad každá další trans holka. Mě se na ni zeptala kolegyně v práci. To je mimochodem celé docela vtipná historka. Protože mi je opravdu blízká a víme na sebe docela dost věcí, rozhodla jsem se před ní vyoutovat jako u jedné z prvních. Psala jsem jí v práci, že jí musím něco důležitýho říct, že po práci ještě skočíme na cigáro. Samozřejmě, že se ihned vyděšeně ptala zda nejsem nemocná… No a když jsem jí řekla, že ne, tak se mě zeptala “že ty jsi byl holka, nechal ses předělat na kluka a teď toho lituješ!?”. Upřímně mě to svým způsobem potěšilo, i když to znělo děsně blbě. A ona samozřejmě pak dodala, že se skoro trefila.
No, tak jsme po práci šly ven, ona si dala cígo, já si ubalila brko, protože byla asi druhý nebo třetí člověk, před kterým jsem se outovala, a tak jsem potřebovala něco trochu silnějšího. No a samozřejmě přišla tahle otázka. A proč chceš bejt holka? V tu chvíli mě zatraceně zaskočila. Víte, já nad tímhle nikdy neuvažovala. Já prostě vím, že jsem holka a prostě už mě nebaví to, že si celej život hraju na kluka. A to je právě to. Já jsem vlastně nikdy nebyla kluk. Pokud tedy nebudeme tvrdit, že největší známkou mužnosti je péro.
Pak samozřejmě klasika, nějaké ty zvědavé otázky, jako co na to moje milá. Taky zděšení, že už nebude jediná holka v kanclu. A poznámka “to se spolu budeme moct sprchovat!”, která mne trochu vyděsila.
A že ta celá situace byla pro mě sakra šílená. Víte co, jako děcko jsem nějak nikdy tohle neřešila, prostě jsem si hrála s holkami, kluky, četla si… Vím, že mne někdy zajímaly vyloženě pánské činnosti jako holení, jindy jsem si zas představovala, že jsem holka. S nástupem puberty jsem byla nejdřív děsně holčičí a pak jsem to v sobě potlačila.
A najednou jsem si to přiznala před sebou. A na návštěvu sexuologa jsem měla ještě čekat. A zoufale, fakt zoufale jsem to chtěla někomu říct i když jsem se bála, že nakonec zjistím, že trpím nějakými bludy, že mě spíš zavřou do blázince. I na první schůzce mi pan doktor doporučil poznávat sama sebe, protože jsem si vlastně nebyla jistá zda mi to za všechny ty problémy stojí a zda mám na to v podstatě obrátit svůj život vzhůru nohama. Upřímně dost mi pomohlo i vědomí toho, že tyhle myšlenky nemám poprvé, přicházely mi od puberty, s různou intenzitou a četností, neustále. V kombinací s tehdejší dysforií mi došlo, že pokud to v sobě zase nějak potlačím, za pár let to bude zpátky a nejspíš ještě naléhavěji. Zatímco čím dřív začnu, tím méně nevratných změn u mne provede testosteron, hormonální terapie zabere líp a užiju si větší kus života sama sebou.

Takže tolik k otázce proč.

Žádné komentáře:

Okomentovat